Je to už rok, co jsem v Londýně. Rok, co se mi život obrátil vzhůru nohama. Aby se pak obrátil ještě několikrát a ještě víc. Když jsem odlétala do Londýna, měla jsem za sebou zvrat v lásce a úplně novej svět před sebou. Tenkrát jsem se v Praze střetla s pohádkářem. S klukem, který povídal několika holkám úplně ty stejný věci a vůbec se za to nestyděl. Nejhorší na tom bylo, že tenhle kluk na veřejnosti vystupoval za největšího andílka, takže by vás ani nenapadlo, co je doopravdy zač. Škoda mluvit. 

Jedny dveře se zavřely, aby se nové otevřely. Tak tomu bývá. Tyhle nové dveře pro mě byly zlomové a znamenaly pro mě svět. Co je Praha oproti Londýnu žejo. Londýn je metropole s neomezenými možnostmi a miliony dalšími dveřmi, jen je otevřít. A pak se otevřely další dveře, které pro mě znamenaly ještě mnohem víc. Potkala jsem kluka. Ještě nikdy jsem nepotkala někoho jako on. A do poslední chvíle jsem věřila, že naše cesty se nemají rozdělit. Ještě ne. Jestli někdy. No prostě jsem to tak cítila. Takže jsem se trápila a čekala na zázrak do poslední minuty (který nepřišel). Ukázalo se, že je sólista a naše cesty se rozdělily (doslova). Já zůstala v Londýně a on se přesunul za svojí zářivou budoucností do LA.

Rozdíl mezi námi je takový, že já vidím štěstí i v jiných věcech, než je kariéra. A sólista taky nejsem, protože jsem už dávno přišla na to, že zázraky se dějí právě ve chvíli, kdy vedle sebe máte někoho, kdo ve vás stoprocentně věří a podporuje vás. A mezi námi - budovat kariéru v Londýně nebo LA nebude zas takovej rozdíl. Nebo jo? Pro něj očividně byl. A nestála jsem mu za to, aby našel způsob, jak zůstat spolu, takže on za to taky nestál.

Nicméně tyhle rozumy moc nefungují na to, co říká srdce a já se v tom teď tady pěkně plácám. On změnil prostředí a já jsem zůstala na tom stejném místě. Ve městě, které ještě před měsícem patřilo nám, což mi to zrovna neulehčuje. Žiju pořád ten stejnej život, jako když jsme tady byli spolu. Život, o kterém on ví všechno. Chodím nakupovat do stejných obchodů, pro kafe do toho stejného Starbucksu a Oxford Street nebo Covent Garden se taky nezměnila. Až na to, že on už tady není. 

Kdežto on má teď život, o kterém já nevím vůbec nic. A nejsmutnější na tom všem je, že za vším mým trápením je člověk, který mi byl posledních 8 měsíců nejbližší, a do kterého jsem se bezhlavě zamilovala, ikdyž jsem si to prvních pár měsíců neúprosně zakazovala. Asi jsem věděla proč. Víte, to vědění, že člověk, kterého tolik milujete, se vás dobrovolně vzdal... je hrozný. Ale milujete ho tak moc, že přes všechna ta fakta, ho prostě milujete dál, protože nejde přestat. Myslíte na něj, když usínáte a hrajete si s myšlenkou "co kdyby". I tak ale víte, že člověk, co vás takhle trápí, není hoden vaší lásky. A to ikdyby mu stokrát došlo, že to byla chyba. I přesto si s těmi myšlenkami hrajete dál, protože vám strašně chybí a nechcete uvěřit tomu, že by to mezi vámi mělo skončit takhle. Objímáte ten polštář, co jste od něj dostali a nepřestáváte si přát, aby to nakonec mělo šťastnej konec. Doufáte.

Já jsem si fakt myslela, že jsem konečně potkala prince. Všechno tomu nasvědčovalo. Akorát nepřijel na bílém koni. A to princ ani nemusí, ale měl by udělat všechno, co vám na očích vidí a nosit vás na rukou. Ten můj mě nenosil. Vlastně udělal pravý opak. Otočil mi život vzhůru nohama, odjel a nechal mě se tu topit. A to by ten opravdový princ neudělal. Tomu pravému by záleželo na tom, jak se cítím. Žejo?

Pořád se za něčím honíme. Za štěstím, za kariérou, za lepším životem. Přitom to všechno někdy máme na dosah ruky, jen to nevidíme (nebo nechceme vidět). Nemám teď na mysli nic konkrétního, jen si říkám, proč jsou lidé občas tak slepí. Nebojte, já mezi ně občas patřím taky. Přijde mi, že čím více životními zkušenostmi si projdete, tím spíš pak vidíte to, co kolem sebe vlastně máte a vážíte si toho. Takže řekněme, že to přichází s věkem. Nedá se to tak ale vymezit stoprocentně, protože se stává, že mladší člověk to někdy vidí jasněji než ten starší. Zkušenosti jsou nad zlato, přátelé.

Celej svůj život jsem byla kariéristka. Do doby než jsem si srovnala hodnoty. Vraťme se zase o dva roky nazpět... Vlastně to šlo z extrému do extrému, když nad tím teď tak přemýšlím... Nejdřív jsem se starala jen o sebe a pak zase jen o dobro svýho kluka a prakticky jsem obětovala sama sebe, abych ho zachránila ze situace, do které se tenkrát dostal. Ignorovala jsem, co chci já a kdo vlastně jsem. A právě díky tomu, čím jsem si prošla dva roky nazpět, jsem pochopila, že je potřeba najít nějakou střední cestu. Rozhodně není správné obětovat svoje sny na úkor někoho druhého, ale stejně tak není dobré jít hlavou proti zdi a starat se jen sám o sebe, protože láska je dar, kterej nepřichází každej den. Láska je něco, čeho bychom si měli vážit a ne s ní hazardovat, protože kde máte jistotu, že přijde znovu? Kde máte jistotu, že znovu potkáte někoho tak skvělého jako teď? Věřím, že pokud chtějí být dva dospělí lidé spolu, tak je vždycky nějaká cesta. A nezapomeňte, že právě láska je ten hlavní motor, co nás pohání dosahovat velkých věcí. 

Přirozeně je samozřejmě každého věc, jak se k těmto věcem staví. Na druhou stranu tady vážně doporučuju přemýšlet, protože jsou věci, které už nevrátíte zpátky a pak si to uvědomíte v okamžik, kdy už je pozdě. Znám pár lidí, co by o tom mohli vyprávět...

ZÁSNUBY SEM, ZÁSNUBY TAM. No a vy zase začínáte od nuly. V cizí zemi, úplně sami, se zmrzlinou v mrazáku (teď u mě vede cookie dough flavour). Jste o něco starší, než tomu bylo při posledním pokusu. A s tím rozdílem, že tady máte tu možnost vyšplhat se buď úplně nahoru (nebo si taky pěkně nadřít zobák). Já se modlím v tu první variantu. Ale teď hezky pěkně na začátek. O šplhání po kariérním žebříčku si můžeme povědět jindy. Teď k se vraťme k tomu pocitu, že jste Bridget Jones level #idontknow.

Nejdřív to byly jen známé, co se vdávaly a měly děti. Bylo mi tak 21 a já jsem si říkala, že to je v pohodě. Bylo to tak fifty fifty na stupnici, kdo tu je vlastně normální a kdo ne - vždyť je to každého věc, kdy do toho praští a navíc ne každej je na vysoké a prostě jsem nad tím vždycky jen mávla rukou. Teď už to jsou ale opravdové kamarádky. Mně je skoro 24 a to zcela mění situaci, přátelé. Chápete. Nutí mě to přemýšlet nad tím, jestli už přece jen nejsem stará na to, nemít aspoň lehce našlápnuto touhle cestou. Řeknu vám to takhle… ikdyby bylo, tak kandidát na ženění nikde, kariéra v nedohlednu a holej zadek na krku, takže mně asi nezbyde nic jiného, než nad tím zase poklidně mávnout rukou.

Neberte to nijak vážně prosím vás. Rozhodně tady nebrečím do polštáře nad tím, že nemám ženicha a brzy možná nebudu mít ani na rohlíky. Spíš jen tak s nadhledem a nahlas polemizuju. To je všechno. Na vdávání se stejně necítím. A děti? To už vůbec ne, haha.

Teď se pojďme na skok vrátit o dva roky zpátky…

To jsem ještě bydlela v Praze, chodila na vysokou školu a měla dlouhodobej vztah. Jeden by řekl, že to byla právě ta cesta, která by ideálně končila tou veselkou. Ovšem jen v případě, že nebudeme koukat na podrobnosti.. ale pouze na ten fakt, že jsem prostě s někým dlouhodobě chodila (teda jako nebyl to jentak někdo - pořád je to pro mě jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě). Nicméně v tom vztahu prostě bylo příliš mnoho háčků, kvůli kterým by to stejně nemohlo dlouhodobě fungovat - myslím jako opravdu dlouhodobě. Svatba a tak. Ale ten hlavní důvod byl podle mě psanej ve vesmíru. Ještě nebyl můj čas. Měla jsem jít dál. 

Já jsem totiž vždycky snila o životě v zahraničí (v Anglii nebo v USA) a velké kariéře. Ale nemyslete,... taky po úžasném muži, s kterým se budeme vzájemně podporovat v našich snech. A ikdyž svatba ne vždy znamená uvázat se k jednomu místu. Tak v tomto případě by to uvázání k jednomu místu bylo. K Praze. (S platem 20 hrubého, velkou kariérou v nedohlednu a o muži nemluvě - kdo ví, pochopí)

O pár měsíců se mi to, že se musím posunout dál, potvrdilo s pohádkářem, o kterém vám sem jednou určitě napíšu, protože ten mě o zkušenosti obohatil opravdu bohatě (řekla bych až pohádkově), haha. A hádám, že jsem nebyla jediná.

No a teď?

Jsem v Londýně. Studuju vysokou školu. Titul budu mít snad brzy v kapse a za pár vyběhnu z pomyslného startu za tou velkou kariérou (berte mě prosím s rezervou jo, mamka vždycky říká, že mám sklony k tomu, být dramatická a má pravdu, teda jako občas). Ale řekněme, že když se zadaří, tak budu mít když už ne tu kariéru tak aspoň víc než těch 20 hrubého v Praze, haha. To jsou pořád vtípky, ale teď vážně. Ve zkratce. 

Jo a mám úžasného kluka. Baví mě, jak jsme jiní, ale zároveň jsme si i tolik podobní. A ikdyž nevím, jak to s námi bude za pár měsíců, tak už mi do života přinesl tolik štěstí, že ať se stane cokoliv - tak já budu vzpomínat v dobrém. Ale jasně že bych si přála, abychom spolu zůstali co nejdýl. Ale to se uvidí. 

Takže já si objednávám jednoho Keitha aspoň ještě na jeden rok haha.

No a abych to na závěr nějak podtrhla a uzavřela... Ikdyž se všichni kolem mě vesele vdávají/žení a mají děti, tak to je jejich cesta za štěstím a já jim to moc přeju. Ale vím, že moje cesta to není. Ještě ne. Ne teď. 

Fakt je, že nemůžeme mít všechno. Taky, že všechno má svoje plusy a mínusy, všechno něco stojí a je jen na nás, jakou cestu si vybereme. Ale vězte, že plnit si sny občas prostě znamená něco jako 24 na krku (možná i víc - proto doporučuju nezahálet a začít s tím fakt co nejdřív), ženich v nedohlednu a kariéra na spadnutí... Prostě si představte, že začínáte od nuly ne ve 20 ale o 4 roky později, haha. Ale to neznamená, že jste na tom hůř nebo líp, než někdo jinej. Další pravidlo zní. Neporovnávejte se s ostatními. Jednoduše následujte svoje sny a ono to nějak dopadne. 

Jo a samozřejmě záleží na okolnostech, jo. Ne že tu budu mít nějaké chytráky, co budou psát v komentářích, že jde spojit obojí. Samozřejmě, že ano. Záleží na tom, jaké jsou vaše sny.

Dnešní článek je zase video, které už jste mohli vidět na YT. Jde o bydlení v Anglii - jak ho sehnat, kde hledat a jaké jsou vlastně možnosti. Jinak od nějaké 11 minuty je video o tom, jak jsem si našla bydlení v UK já. Takže pokud by vás nezajímala ta první část, můžete kouknout aspoň na tu druhou a dozvědět se víc o mně a jak tady v Londýně bydlím já. Posílám vám upršenou anglickou pusu (počasí si z nás tady totiž dělá asi srandu) a mějte se všichni krásně!

Ahoj všichni, už jsou to dva tejdny, co jsem znovu aktivní i na mém YouTube kanále, tak jsem si řekla, že ty videa postupně nahraju i sem, kdyby jste je náhodou ještě neviděli nebo třeba i pro náhodné návštěníky, co se pídí po infu, jak začít svůj sen v Anglii. Pusu <3!

Loni mě vesmír přivedl do Londýna, kde jsem si vždycky přála být. Dokonce jako studenta magisterského studia, což jsem si do té doby představovala jen v těch nejdivočejších snech. Opravdu,... já jsem totiž nikdy doopravdy nevěřila, že by se to někdy mohlo stát. Řekněme, že jsem si s tou myšlenkou jen hrála, moc jsem si to přála, ale pořád to odkládala na pak s tím, že jsem se bála, že to nezvládnu, a taky protože jsem tam viděla příliš mnoho překážek.

Ahoj všichni, všimla jsem si, že jsem úplně vynechala "Monthly randoms" články a ráda bych je i takhle pozpátku napsala. Přijde mi to jako fajn vzpomínka a vím, že vás tyhle články s milionem fotek stejně baví nejvíc. Jinak se mi pomalu blíží konec školy, do Londýna konečně přišlo pořádné jaro a užívám si to tady teď ještě víc než kdy předtím. Sluníčko totiž dělá Londýn ještě tak o milion procent víc božskej, než Londýn normálně je.

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jak důležité je být vždycky sám sebou. Je to dva dny zpátky, co jsem neprošla, řekněme, přijímacím řízením ‘Hledá se perfektní člověk bez jediné chyby’. Co k tomu říct. Asi jen to, že tomuto člověku přeju hodně štěstí při hledání? (haha) Výsledek známe asi všichni už teď, co? Ale na to si prostě každej musí přijít sám, takže prosím…

Několik dnů zpátky se mě kamarád zeptal, proč se mi vlastně Londýn tak moc líbí. Ať mu řeknu aspoň tři věci, proč to tady tak zbožňuju. Začla jsem samozřejmě britským akcentem, ten se ale prý nepočítá. (Američani ho asi nedokážou dostatečně ocenit, nevím, haha.)

Přihlásila jsem se na Facebook a vyskočila tam na mě připomínka motta, které jsem tam před pěti lety sdílela.

Když jsem byla venku s kamarádkou, tak jsem jí říkala, že už bych na blog měla dávat i něco normálního, třeba outfit. Ale ona na to, že právě ty poslední články byly úžasné. Tak jsem si řekla, že v tom teda budu ještě chvíli pokračovat a otravovat vás dál mými filozofickými myšlenkami. Navíc mám dnes stejně zase tu svoji uměleckou. Já to říkám pořád, že jsem takovej umělec chycenej v síti byrokracie. Ale já se z ní nakonec vymotám... To je na úvod asi všechno, haha.