Začalo to úplně nevinně. Před rokem touhle dobou... Procházela jsem Covent Gardent do Rules a snila jsem o životě v Londýně. To jsem ještě nevěděla, že o rok později mě osud dovede právě sem. Do Londýna.

Tenkrát jsem byla po dlouhé době na chvíli šťastná. Ale to jenom proto, že jsem věřila lži. Někdy taková lež ale není špatná. To díky ní, jsem přestala stát na místě.

DĚKUJU za tu lež, protože jenom díky ní jsem sebrala odvahu udělat věci, na které jsem do té doby neměla koule. Jednou z nich byl rozchod s bývalým přítelem, což pro mě bylo osvobození. Rok předtím jsem si prošla peklem, pak jsem na noze táhla kouli. Prostě to byla věc, kterou jsem měla udělat mnohem dřív. Zbytečně jsme se trápili. Teď jsme velice dobří kamarádi.

No a ta druhá věc byla, že jsem se konečně odhodlala přebarvit si moji milovanou blond na ombre. Budem tomu říkat začátek mé reinkarnace v brunetu, jo? Třeba se jednou fakt odhodlám obarvit si celou hlavu na hnědo. Díky bohu, že ombre je pořád trendy a nemusím se rozhodovat hned. Jsem totiž děsně nerozhodná. To jsem tu na sebe ještě neprozradila, co? Jinak budu moc ráda, když mi do komentářů napíšete, co si o té hnědé myslíte. Nerada bych se totiž ztratila v davu, jsem totiž děsnej exhibicionista, haha. Ale abych neodbíhala...

S odstupem času jsem pochopila, že jsem tuhle lekci potřebovala. Jedna věc je, že by se lidé měli naučit raději držet pusu, než říkat záměrně věci, co nejsou pravda. Ale druhá věc je, že jsem se díky tomu dokázala posunout dál. Tady je vidět, že i negativní věci, mají svoje pozitivní stránky a hlavně vždycky svůj smysl. Jen to musíte chtít vidět.

Když jsem se pak v únoru vrátila do Česka, svým způsobem se mi změnil život. To vědomí, že jsem zase jen sama za sebe a nemusím se na nikoho ohlížet, bylo vysvobozující. Ale taky trochu děsivý, nebudu lhát, že ne. Je to prostě divný, když jste po víc jak dvou letech single. Na party jsem zase musela dávat pozor, abych toho nevypila příliš, protože mě prostě neměl kdo odnést domů. Ne že bych to často nějak přeháněla s alkoholem, přátelé, ale přišlo mi to jako dobrej příklad, no. Neměla jsem komu zavolat, když mi bylo smutno nebo komu jen tak uvařit večeři. Kačí, je mi jasný, že se teď ozveš, že jsem mohla vyvařovat tobě, haha.

Nějakou dobu jsem si single život hrozně užívala. Potom mě to přestalo bavit a trochu se mi zastesklo. Po princi ale nikde nebyla ani památka - podle mě už neexistují... Tak jsem začala plánovat Londýn, protože proč ne. Ikdyž je pravda, že na chvilku jsem tehdy uvěřila, že by někdo takový mohl existovat. Vlastně jsem tomu asi věřila víc, než jsem měla. Proč se to stalo, zatím nevím. Řekněme, že mi vesmír chtěl trochu okořenit léto, což se mu teda povedlo. Ještě teď si připadám jako pitomec. 

Bylo krásné srpnové dopoledne. Běžela jsem z redakce na schůzku. Nebyl to zrovna nejlepší den a říkala jsem si, kdy už mě tenhle stav konečně přejde. Když jsem v metru procházela uličkou na eskalátory, minula jsem pána, co rozdával Metro. Řekla jsem si, že pojedu dlouho a jedno jsem si vzala. Když jsem jím pak v metru listovala, asi na třetí straně mě praštil do očí jeden článek. Zase. Řekla jsem si. Noviny jsem okamžitě zavřela. A odložila jsem je na sedadlo vedle mě. Hluboce jsem se nadechla. Věděla jsem, že tomuhle se tady prostě nevyhnu. A v ten moment jsem si uvědomila, jak moc důležité je, abych se do toho Londýna dostala. Potřebovala jsem zmizet z Česka. Odsřihnout se od toho. Navíc jsem věděla, jak velká příležitost pro mě Londýn je. 

A tak jsem  teď tady... V Londýně. Sama za sebe. Bez čehokoliv, co by mě brzdilo. Jen já, Londýn a nespočet možností. Právě teď nemám co ztratit. A když nemáte co ztratit, můžete jedině získat. Je to přesně tak, jak jsem si přála, když jsem byla malá. A vlastně to je zatím jen začátek, protože ten sen pokračoval... DĚKUJU <3