Stojíme na peronu a máme před sebou poslední společný 4 minuty. Dívám se mu do očí. Čas v tu chvíli běží nejmíň světelnou rychlostí. Hlavou mi běží všechny naše společné zážitky. Dává mi pusu, já jemu. A další, a další.. A já si v tu chvíli přeju, aby to mezi námi nakonec mělo happy ending. 

Nevěřím, že tohle je opravdu konec. Ikdyž on je ten, co mě o tom neustále přesvědčuje. Slyším zvuk přijíždějícího vlaku, zhluboka se nadechuju a fakt mě to stojí hrozně moc úsilí nerozbrečet se tam jako malá holka. Nemůžu brečet. Musím nějak dojet domů. A nechci, aby naše poslední pusa vypadala takhle. Navíc si chci pamatovat, jak voní a to jde s plným nosem těžko. Říká mi, že mě miluje. To už se neudržím a přes slzy skoro nevidím. Opětuju jeho slova a nasedám na vlak.

Když se doklopýtám uličkou a konečně si sednu - podívám se z okýnka,.. ještě naposled chci vidět ty jeho čarovný oči a obočí. Sakra, já to chci ale všechno vidět každej den, takhle to nemělo skončit, pomyslím si. Mám na to asi tak tři sekundy, než se vlak rozjede doztracena. Snažím se rychle si utřít slzy z očí, ale nestíhám si je utřít všechny. On stojí pořád na tom stejném místě, s upřeným pohledem se na mě dívá a já vím, že ho to taky bolí. Má nakrajíčku, ale je silnější než já. Obviously, žejo. Vždyť on je i ten, co se nás rozhodl obětovat za LA. O vteřinu později se vlak pomalu rozjíždí. A z mírně rozmazaného obličeje se najednou stává jen obrys postavy stojící v dálce. Potkáme se ještě, zlato?