Pořád se za něčím honíme. Za štěstím, za kariérou, za lepším životem. Přitom to všechno někdy máme na dosah ruky, jen to nevidíme (nebo nechceme vidět). Nemám teď na mysli nic konkrétního, jen si říkám, proč jsou lidé občas tak slepí. Nebojte, já mezi ně občas patřím taky. Přijde mi, že čím více životními zkušenostmi si projdete, tím spíš pak vidíte to, co kolem sebe vlastně máte a vážíte si toho. Takže řekněme, že to přichází s věkem. Nedá se to tak ale vymezit stoprocentně, protože se stává, že mladší člověk to někdy vidí jasněji než ten starší. Zkušenosti jsou nad zlato, přátelé.

Před rokem jsem tady psala, že kroky za velkými sny se dělají nejsnadněji, když už nemáte co ztratit, protože můžete jen získat. To je pravda. Musíte mít ale ještě větší koule, když chcete následovat svůj sen, ale máte co ztratit. Víte, ale ono je na druhou stranu vlastně jednoduché myslet jen sám na sebe a obětovat všechno. Pro sebe. Čeho bych se ale bála je, co přijde potom. Přijde opravdu ta velká kariéra nebo vám vesmír pošle odvetu? Protože nikdy není dobré koukat se jen sám na sebe na úkor druhých a myslím si, že v tomhle prostě hrozně moc záleží na okolnostech.

Není to tak dlouho, co mi nějaký kluk napsal komentář pod video, ve kterém jsem říkala, že je důležité neupřednosňovat druhé před sebou (a zatím si pořád stojím). Napsal něco ve smyslu, že ne každej je tak zklamanej vztahami a že to co říkám, je ode mě tak trochu sobecké. Teď se nad tím pousmívám, protože jsem se teď já sama nějakým způsobem dostala na tu druhou stranu řeky, haha.  Ale zpátky k tomu, co mi napsal ten kluk.

Nemyslím si, že je ode mě sobecké, že neupřednostňuju druhé před sebou. To je přece úplně normální, protože nakonec jste tu stejně hlavně sami za sebe. Navíc já nikdy nejdu přes mrtvoly a na druhém mi záleží úplně stejně jako na mně samotné a nikdy bych neodešla z fungujícího vztahu jen tak kvůli mně, protože vždycky je nějaké řešení, jak zůstat spolu a zároveň si plnit i svoje sny. Moje odpověď tenkrát byla, že samozřejmě není správné ignorovat okolnosti, které jsou vždycky individuální a jít hlavou proti zdi bez ohledu na ostatní, kterým tím můžete ublížit. Což je fakt. Tyhle věci prostě nikdy nejsou jednoduché a je u toho vždycky potřeba nejdřív přemýšlet, než něco uděláte nebo řeknete. 

A teď se směju, protože z článku, kterej neměl být ani trochu osobní se jeden takovej stává, haha. Víte, já už jsem tu minule psala, že pro mýho posledního kluka jsem málem obětovala všechno, než se mi rozsvítilo a začala jsem se soustředit i sama na sebe a moje sny. Takže vlastně z této mojí osobní zkušenosti, kdy jsem zhruba tak rok místo sebe a blogování, které miluju, řešila jen jeho, vyplývá můj názor, že je třeba neupřednostňovat druhé před sebou samým. Na druhou stranu, a to už jsem tu taky psala, nejsem žádnej bezohlednej kariérista. Víte, já už mám totiž za sebou i ty zkušenosti člověka, co jde hlavou proti zdi a nevidí, neslyší a je mu jedno, co to udělá lidem kolem něj. Kdysi hodně dávno, když mi bylo něco mezi 15 a 18, jsem řešila jen sama sebe a musím říct, že ty pecky, co jsem za to tenkrát ve vztahové rovině dostala, mi za to nestojí. A od té doby věřím v karmu. A od doby, kdy jsem to zase obrátila do toho druhého extrému sebeobětování se, tak věřím i ve zlatou střední cestu. Ale o tom už jsem tu taky psala posledně ve článku Lost Love. Základ je hlavně přemýšlet. A kdo říká, že není žádné řešení, tak lže, protože vždycky je nějaká cesta.

A k tomuto článku mě prosím vás inspirovalo pouhopouhé prohlížení fotek s Kačí z minulého léta, kdy jsem se na ně koukala a říkala jsem si, jak to vlastně vůbec není o místě, ale o lidech. A pak jsem si řekla, jak je možné, že to někteří lidé nevidí.