BE WHO YOU ARE. ALWAYS.

2/11/2017

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jak důležité je být vždycky sám sebou. Je to dva dny zpátky, co jsem neprošla, řekněme, přijímacím řízením ‘Hledá se perfektní člověk bez jediné chyby’. Co k tomu říct. Asi jen to, že tomuto člověku přeju hodně štěstí při hledání? (haha) Výsledek známe asi všichni už teď, co? Ale na to si prostě každej musí přijít sám, takže prosím…

A teď pěkně od začátku. Znáte takové ty začátky ve vztahu, kdy chcete bejt perfektní, takže možná tak trochu (hodně) maskujete svoje nedokonalosti a snažíte se vypadat co nejvíc milováníhodně, aby jste protějšek co nejvíc uchvátili? Jasně že jo! Dělá to každej! Na začátku chceme bejt pro toho druhého všichni dokonalí. ALE víte co? Je potřeba znát určitou míru. Protože jakmile to zajde tak daleko, že jste vlastně někdo jinej, a to jen proto, aby jste se tomu druhému líbili, tak je něco špatně. 

Jaká jsem já? To nemůžu posoudit. 

Ale vím, že si občas ráda dám skleničku vína (nejlíp ve dvou a u filmu) - navíc uznejte, že k romantické večeři to prostě patří a tečka (!), někdy zajdu do baru na drink a někdy jsem prostě celej večer zavřená doma u blogování, ve skriptech do školy nebo koukám na seriály. Někdy jsem introvert a někdy extrovert. Někdy jsem tichá a někdy upovídaná (nebo dokonce zpívám). Miluju ruch Londýna (taková Oxford Street kolem osmé večer je boží) a té energie, co tam je! A někdy nemůžu lidi ani vidět! Ráda točím InstaStories na veřejnosti (hlavně když jsem s někým venku). Protože sama to zas naopak nesnáším… Tak to je. To jsem já.

A teď si představte, že tohle všechno na mě tento víkend prasklo, protože jsem se rozhodla být víc sama sebou a ne někým, kým bych měla být. Respektive jsem se rozhodla, že bych měla ukázat i tu druhou stránku, nejen tu zamlklou Vendy, co si objedná vodu jako pití k večeři a ve škole sedí v rohu, ignoruje svět a baví se jen s partou svých kamarádů. No průser jako! Co vám budu povídat! Řeknu vám to takhle, bylo to rychlý, haha… v pondělí večer jsem měla po ptákách, přátelé. Teda jako prej se k sobě po psychické stránce nehodíme a jsme každej úplně jiná osobnost. Tleskám! Tohle vím už tak od druhého setkání, ne po měsíci. No ne? Myslím takový ten pocit, že to zapadne dohromady a my víme, jestli jsme nebo nejsme na stejné vlně. 

Nebojte, nehroutím se a žiju. Jen nad tím trošku kroutím hlavou. Skoro měsíc se s někým pravidelně vídáte a po dvou dnech, kdy jste víc sami sebou, protože k čemu přetvářka přece, tak jste najednou bez parťáka. Tak to vypadá, že se hold líbila jen ta introvertní půlka mě, haha. Protože jakmile se přišlo na to, že občas jako i víc mluvím, vyfotím se na ulici nebo si dám víno (Ne Kačí! Ani jsem nemusela zpívat, haha.), tak jsme se k sobě najednou přestali po psychické stránce hodit.

Nebo jako abych se měla cítit blbě, když točím na ulici InstaStories?! Prej to je divný a nikdo to nedělá. Vzhledem k tomu, že s vámi chci bejt co nejvíc v kontaktu a ukázat vám co nejvíc Londýna, když už někam jednou za sto let vyrazím místo čtení těch skript do školy, žejo. Tak se přece nebudu ohlížet na někoho, jestli se mu to zdá nebo nezdá normální. Nejlepší je, že od začátku věděl, že jsem blogerka, tak já nevím, jak si myslel, že ten blog vzniká.

Chci říct, je vlastně dobře, že to dopadlo takhle… Každý si zasloužíme někoho, kdo nás bude mít rád takové, jací doopravdy jsme. Se vším všudy. A já si zase a znovu vyberu být sama sebou!

You Might Also Like

3 komentářů

  1. Anonymous11/2/17 12:07

    Tak to je jasný, radši teď ztratit 2 měsíce života, než pak později celé roky a zjistit až potom že to nebylo to pravý. BTW nejsi nějaká moc hubená, jíš vůbec v tom Londýně něco?

    ReplyDelete
  2. "Ale vím, že si občas ráda dám skleničku vína (nejlíp ve dvou a u filmu) - navíc uznejte, že k romantické večeři to prostě patří a tečka (!), někdy zajdu do baru na drink a někdy jsem prostě celej večer zavřená doma u blogování, ve skriptech do školy nebo koukám na seriály. Někdy jsem introvert a někdy extrovert. Někdy jsem tichá a někdy upovídaná." Jako bych psala o sobě!
    A máš naprostou pravdu. Hlavně dřív jsem se na prvních rande často stylizovala do podoby, o které jsem si myslela, že se těm klukům bude nejvíc líbit. Teď sázím na absolutní přirozenost a upřímnost (Možná proto jsem pořád sama? :D) a jsem prostě taková, jaká jsem. A jsem moc ráda, že takovou mě mají moji přátelé a rodina rádi :) Nebýt sám sebou je moc náročný a být sám sebou je s těmi správnými lidmi tak snadný :)

    Petra Bartáková

    ReplyDelete
  3. Wendy, nádhernej článek, takovej upřímnej..od srdce <3 Úplně chápu, co tím chceš říct. Já se v životě často měnila podle lidí a podle situací a chtěla jsem být pro všemi vším. A to bylo špatně. Ztrácela jsem se v tom, kdo vlastně jsem a měla jsem tendenci potlačovat svoje vlastní já a všem se zavděčit. Když jsem si pak řekla STOP a začala jsem to být opravdu já za každých okolností... jakoby mi někdo odepnul železnou kouli z nohy. Je skvělý, že jsi tomu klukovi ukázala tu pravou Wendy...jedině takhle totiž najdeš někoho, kdo tě bude mít rád takovou, jaká jsi a přesně jak píšeš na konci - s takovým člověkem je pak krásně jednoduchý bejt sám sebou :) A já věřím, že až to budeš nejmíň čekat, někdo takovej se objeví! <3

    ReplyDelete

Děkuji za návštěvu a každý komentář <3

Popular Posts

Like us on Facebook

Youtube